Jedničku miluju. Byl to film, který přišel s velmi svěžím nápadem, byl zábavný, emoční a svým způsobem i psychologicky edukační. Na dvojku jsem se tak velmi těšil. A těšil jsem se na ni dlouhých devět let. Téma puberty, které je tu signifikantní mi přišlo nesmírně potentní. Mělo možnost umocnit a řádně rozvinout vše, co jednička vybudovala. Disney sice vyměnil režijní i scénáristický tým a některé znervóznilo jméno Kelsey Mann, ale veškeré trailery predikovaly minimálně stejnou zábavu a bonusem spoustu nových nápadů.
Děj je zasazen do doby, kdy hlavní hrdinka Riley oslaví třináctý rok a jede se svými kamarádkami na soustředění v ledním hokeji. Je současně ve velmi speciálním období, kdy ze základky bude přestupovat na střední. Prostě velká věc. V hlavě se jí navíc objevují dosud nepoznané emoce, které přebírají řízení jejího chování.
Celý příběh se tím pádem točí kolem několika zásadních témat. Tím hlavním je proces sebepoznání a sebepřijetí. Vyrovnání se s novou situací, kdy nejste ani dospělý ani dítě. Riley si tvoří svoji osobnost a není to zrovna jednoduchý proces. Díky tomu, že v ději se zdaleka tolik nevyskytují rodiče, se hlavní hrdinka musí vyrovnat s osudem ve chvílích, kdy nemá žádnou záchrannou síť. Pryč je bezstarostné a radostné dětství a nastává období, které není zdaleka tak bezpečné. A právě pubertální úzkost je ta emoce, která přebírá vládu nad jejím chování.
Mimochodem, v její hlavě se s pubertou „zjeví“ hned několik nových „emočních pišišvorů“, kteří začnou ovlivňovat její chování. Ne všichni však dostávají stejný prostor. Třeba taková „Závist“ mi tu přišla jen do počtu. Bohužel příběh tak trochu recykluje základní oblouk z jedničky, kdy část emocí se vydává na nechtěnou cestu mimo velín a dochází tak k určitým poznáním o tom, co se vlastně ve vědomí i podvědomí děje. Z toho jsem měl opravdu silný pocit recyklace původního příběhu, a to je trochu škoda u tak originálního konceptu, se kterým přišli tvůrci v jedničce.
Výsledek je tak mnohem méně překvapivý a zdaleka ne tak napěchovaný emocemi, jako byla jednička. Od poloviny už tak nějak tušíte, jak to skončí, a díky tomu se o Risley bojíte mnohem méně než v jedničce, když například utíkala z domova. I tak ale dokáže V hlavě 2 velmi dobře zprostředkovat emoce pochyb o sobě samotných, které snad každý zná ze svého života. Stejně tak vás skvěle provází situacemi, kdy ve velínu řádí „Úzkost“ a ovládá vše kolem sebe.
V Hlavě 2 tak osobně hodnotím o ždibec výše než další pokračování z dílny Pixaru. Ať už šlo o Úžasňákovi 2, pokračování Aut, Příšerek nebo Dory. V Hlavě 2 se povedlo navázat o něco lépe. Zdaleka to však nemá na to přeskočit originál. Třeba i pro to, že se vlastně celkem málo využívá koncept, který mi přišel na jedničce nejzábavnější, a tím pro mě jednoznačně byly situace, kdy jsme měli možnost podívat se do velínů jiných lidí, než byla Riley. Pevně doufám, že trojka na sebe nenechá tak dlouho čekat a že se dočkáme třeba i nějaké první romance.